V depu jezdců podniku Monaco Historique lze narazit na nejednu velkou osobnost dějin motorsportu a jako každé dva roky se proto hodilo, zeptat se několika vybraných pamětníků na jejich nejlepší i nejhorší vzpomínku ohledně Velké ceny Monaka a na jejich názor na Grand Prix Monaco Historique…
Patrick Tambay, tovární jezdec Ferrari a Renaultu, dvojnásobný vítěz Grand Prix Formule 1 s tímto velkolepým místem spojuje tyto myšlenky: „Můj nejlepší víkend jsem zde zažil roku 1983 – i když to pro mnohého pozorovatele možná tak nevypadá. Kvalifikoval jsem se jako 4. a v neděli před závodem jsem měl takový neuvěřitelně jistý pocit, že vyhraju. Myslím, že mne neklamal, tehdy ale rozhodoval o strategii Scuderie inženýr Mauro Forghieri a rozhodl, že na vlhké trati vyrazíme na profilovaných pneumatikách. Bohužel jsme se tím přehmátli – vyhrál Keke Rosberg, který startoval o pozici za mnou a riskoval start na slickách…
Mou nejhorší vzpomínkou je beze sporu závod o rok později. Hned po startu mne v St. Devote někdo strčil do bariéry. Přední závěs prorazil monokok a zlomil mi nohu. Moc to nebolelo, zranění mi ale pokazilo i následující závody…
A Monaco Historique? Nebudeš tomu věřit, ale jsem tu poprvé, i když žiju v nedalekém Nice! Ten podnik se mi moc líbí. Naslouchat osmiválcům Cosworth a vstřebávat tu celou atmosféru je senzační. Jen jedno mi tu chybí: Vůně spáleného oleje značky Motul, pro kterou bylo Monako vždy typické. Mám ji ještě dnes v nosu – dnes ale asi používají jiné směsi. Nechci si tady ale na nic stěžovat. Historique je krásným kontrastem k moderní Formuli 1: Tam už nevoní vůbec nic, motory není slyšet a nemají ani Grid-Girls – prostě to úplně podělali!“
Bob Dance, legendární mechanik týmu Colina Chapmana, který šrouboval již na vozech Jima Clarka a pro stáj Lotus Classic Colinova syna Cliva pracuje dodnes: „Těch krásných zážitků bylo více, zvláště rád si ale pamatuji, když tady za nás v letech 1968 a 1969 vyhrál Graham Hill. Také triumfy Middlehursta na Lotusu 25 při GP Historique mi mnoho znamenaly,“ odpovídá na otázku ohledně pozitivních zážitků z Monaka.
Danceho vzpomínka na jeho nejhorší den v knížectví poněkud překvapí – nejmenoval totiž ani jednu z příležitostí, kdy tu smůla pronásledovala Jima Clarka: „To nejhorší, co jsem tu zažil bylo, když Nigel Mansell roku 1984 jasně vedl a nahoře v Massenetu uklouzl na tom bílém lakování vozovky. Všichni jsme mu tehdy přáli dobrý výsledek a nakonec tu zase stál s prázdnýma rukama…“
Na Mobaco Historique má Dance radikální pohled: „Jestli tady jsme pro špás? Zdaleka ne! Tohle je tvrdý bussines a přijeli jsme vyhrát. Jen proto tu jsme.“
Jacky Ickx, vicemistr světa F1 roku 1970, 8násobný vítěz Grand Prix, 5násobný vítěz 24h Le Mans, bývalý ředitel Veké ceny Monaka: „Ne, o Monaku nemohu říci nic negativního. Proto nemohu vyzvednou ani nějaký zvláště zlý den. Já se tu cítil každou minutu výborně. Je to pro mne zcela zvláštní místo, kde se mi vždy líbilo,“ odpovídá Ickx.
Nad návrhem, že by mohl jmenovat svou slabší fázi s týmem Ensign kroutí hlavou: „Kdepak. Život už je takový. Nikdy nemůžeš nastálo zůstat až nahoře. Můj čas u Ensignu prostě byla doba, kdy jsem nemohl bojovat o vítězství, přesto jsem si ji vychutnal, Jestli mne trápí, že jsem tu nikdy nevyhrál? Zdaleka ne: cítím spíše vděčnost, že jsem zde směl vůbec startovat.“
A Monaco Historique? „Krása. Podnik při kterém se sejdou lidé se stejnou vášní. A mají tu možnost si s námi popovídat. Senzační atmosféra a senzační závody…
Riccardo Patrese, 6násobný vítěz Grand Prix, 256násobný účastník závodu F1: „Můj nejkrásnější den v Monaku? Jaká to otázka – samozřejmě 23. květen roku 1982, když jsem tu vyhrál mou první Grand Prix. Konec toho závodu se ale změnil v takový chaos, že vlastně nikdo neznal pořadí v cíli. Ani já. Jen jeden z mechaniků Brabhamu na mne řval, že jsem to vyhrál.
Pořádně realizovat jsem to ale dokázal teprve, když jsem stál v lóži vedle knížete. Z negativní stránky mne nic nenapadá – já měl tento závod a toto město vždycky rád, jedno, jak to tu dopadlo. No a Monaco Historique? Jedinečná příležitost setkat se se starými přáteli a podělit se o zážitky s lidmi, jako jsi Ty…“
Eddie Irvine, bývalý jezdec Ferrari, vicemistr světa roku 1999, 4násobný vítěz Grand Prix: „Vycházím z toho, že Tvá otázka míří směrem nejkrásnějšího sportovního zážitku… Já tady totiž měl nezapomenutelně hezkých zážítků i mimo tratě více…“, směje se známý playboy a pokračuje: „Se mnou to knížectví většinou myslelo moc dobře. Myslím, že jsem tu byl čtyřikrát na bedně a získali jsme s Majklem pro Ferrari i vítězství stylu 1-2. Nejraději vzpomínám na rok 1999, když jsem dojel druhý za Schumacherem. Z negativní stránky..? Pamatuji na jeden závod, kdy mne Panis strčil do svodidla…
A Monaco Historique? Je to pro mne velká čest, že tu smím jet na McLarenu M26 mého velkého idolu Jamese Hunta. Byl také mým velkým mentorem. Pracoval pro Marlboro jako kouč nováčků a já byl jedním z nich. Strašně moc mi pomohl.
Je to prostě neuvěřitelné: Roku 1977 jsem byl v Silverstone jako malý kluk divákem, když James právě na tomto McLarenu M26 vyhrál. Teď tu právě v tomhle autě pojedu a mám za mnou pěknou kariéru – musím prostě být šťastlivec, se kterým to život a osud myslely moc dobře.“